x Začátek:

Byla to normální rodina, do které se tenhle v minulosti neobyčejně zvědavý člověk narodil. Měl ještě další dva starší bratry, sám byl takové mládě mezi nimi. Když ale rostl, jeho hlavním zvláštním znakem byl jemný vzhled, ale také téměř bílé vlasy, které si nechával dlouhé. Se svými vrstevníky od mala nevycházel. Měl jiné názory, měl jiné pohledy na věci a rád polemizoval nad smyslem života a nad existencí, což jeho vrstevníci nedokázali pochopit. Neměl moc přátel a pokud si nějaké našel, brzy ho opustili nebo zradili. Útočiště často nacházel u matky, která jeho jemnosti dokázala porozumět. S otcem téměř nevycházel. Neměl rád jeho námitky a jeho cholerickou výbušnou povahu. Brzy se ale měla stát změna. Shura rostl do puberty. Chlapci z jeho třídy si nacházeli dívky, ale on zůstával sám v ústraní. Uzavíral se do světa svých snů a myšlenek, v noci se rád vykrádal z domu, ale byl stále příliš malý na to, aby porozuměl, co je reálné a co se jen dětem říká, aby byly hodné. A tak se taky stalo..

x První setkání:
Své sny si rád představoval živě, noční město ho lákalo více než město za dne a lákalo ho též podniknout něco nebezpečného. V pouhých 12 letech se sbalil a utekl oknem ve svém pokoji do nočního města, aby ho prozkoumal. Jeho zvědavost byla silnější než zdravý rozum, ale co mu zbylo když měl jen ten svůj svět? Otec ho ignoroval, sourozenci byli pryč a jeho milovaná matka byla nemocná. Nikdo nevěděl, zda přežije další den nebo další měsíc či rok. A Shura tím opravdu trpěl. Vzpomínal na ty dny, kdy mu předčítala z knih a on si mohl vymýšlet své konce těchto příběhů. Pomalu se toulal ulicemi až se dostal do parku, který byl zrovna poměrně temný. Noc přináší svá tajemství, kterými jsou všichni obestřeni. Nikdo je nechce vidět, ale Shura si sedl do vlhké trávy a díval se do tmy jako by snad čekal zázrak. Plynuly minuty a hodiny, až se konečně ozvaly kroky. Nečekal, že se to někdy stane, ale jeho dech byl zrychlený překvapením, když se ze tmy vynořil kluk asi o tři roky starší než on sám. Nezapomene na jeho bílou pleť a černé vlasy, které byly zvláštním nádherným kontrastem. A tehdy poprvé Shura poznal, že je něco s ním špatně celou dobu. Kluk přišel k němu a jeho rudé oči se upíraly na jemnou tvář. "Co tu děláš tak v noci? Neměl bys tu být" vyštěkl na Shuru najednou až Shura nadskočil překvapením, ale nezvedl se. "Čekám" odpověděl svým klidným hlasem. Rázem se vše změnilo. Byl celý klidný a prohlížel si kluka před sebou, který si držel pravý bok. "Jsi zraněný?" zeptal se ho, ale neznámý očividně jeho pomoc nechtěl. "Ne! Nic mi není, vůbec nic" vykřikl na něj a chtěl ho chytit, ale Shury jemná ruka se dotkla té jeho. Kluk byl ledový, jako by snad ani nežil, ale ztuhnul a nechal jej se podívat na jeho ránu. Jako kdyby to věděl. Shura kluka posadil do trávy a ošetřil ránu aniž by věděl, co je zač. Viděl ty jeho oči s rudým nádechem, které se na něj nechápavě dívaly. Fascinovalo ho to. I to nebezpečno a tajemno, které obklopovalo neznámého kluka. Celou dlouhou hodinu po té seděli a snažili se vyhýbat svým pohledům až Shura promluvil do ticha. "Jsem Shura, jak se jmenuješ?" zeptal se. Choval se snad více dospěle a zároveň dětinsky než kluk naproti němu. Ten se na něj zmateně podíval tmavýma očima. "Stín" odpověděl mu, načeš se zvednul a podíval se na světlovlasé dítě před sebou. "Stín, který by tě mohl chytit, ale dnes to neudělá" odvětil a odešel pryč. Shura nechápal, ale měl takový pocit, že brzy to pochopí.

x Konec snů:
Všechny ty další dny byly utrpením. Na neznámého nezapomněl a v hlavě mu stále zněla jeho slova. Nikomu o něm ale nedokázal říct, protože nevěřil, že by ho někdo pochopil. Seděl jeden večer u své matky a tak jako ona předčítala jemu, on teď četl jí. Najednou mu položila ruku na jeho, objala ho a Shura se na ní jen zadíval, načeš bílé vlasy mu splývaly již teď pod ramena. "Jsi jako sníh" pronesla najednou. Jejich oči se setkaly a on pochopil, že toho ví tolik. A také v jejích očích četl to, že již dlouho s ním nezůstane. "Jsi krásný jako sníh" pronesla do ticha. Byla to její poslední slova, která slyšel. Krásný jako sníh. Ale brzy poznal, že to mělo ještě další pokračování. Po smrti jeho matky se v něm cosi zlomilo. Svým způsobem přestal věřit na lásku a jeho klid se chvílemi ztrácel kdesi. Noci se pro něj staly jediným útekem. Sedával v parku, kde potkal před asi měsícem toho tajemného kluka. Doufal, že ho potká znovu, ačkoliv jako by snad tušil, že by tohle chtít neměl. Slzy na jeho tváři už dávno zaschly a studený zimní vítr mu mrazil tváře. Vlasy rozcuchané poletovaly kolem jeho hlavy. Bez cíle. Beze snů. Nevěděl, kam má jít a co dál. Jeho otec byl opilec a měl z něj strach. Najednou se ze tmy vynořila postava, která mu byla tak známá. Kluk se na něj podíval tmavýma očima, bez nádechu rudé a posadil se naproti němu. Shura opět natáhl ruku a s mírným úsměvem řekl své jméno. "Sladká to nevědomost" pronesl kluk, ale Shura se nezalekl. Ucítil jeho chladnou ruku, kluk se na něj poprvé pořádně podíval a mírně se usmál. "Daniel" odpověděl mu, a tak konečně oba věděli svá jména. Lidské dítě, jemuž tenhle kluk otevřel oči a zároveň zavřel srdce. Věděl, že se do něj zamiloval, ale Daniel jeho city neopětoval. Vše co se stalo následujících pár let nebylo až tak podstatné do jednoho momentu..

x Sníh smáčený krví:

"Danieli!" Shura na něj mohl volat jak chtěl, ale viděl tu zrůdu, ten stín, toho kluka, kterého tolik miloval, jak ubližuje nějakému muži. Bylo to již pár let, co se znali a Shura stále neznal jeho tajemství. Daniel se otočil a podíval se na již 14 ti letého Shuru, který rostl do krásy. Krásný jako sníh, nevinný jako sníh. Poznal ty rudé oči, kterými se na něj díval na začátku. Nevyděsil se, ale chtěl znát to tajemství. Pomalu k němu přistoupil a stiskl mu ruku od krve muže, kterého následně Daniel pustil. "Co jsi?" zeptal se ho s mírnou zvědavostí. Daniel se otočil a chytl drobného chlapce pod krkem a narazil na strom. Shura bolestně zavřel oči, ale následně je otevřel, aby se mohl dívat do těch jeho. Rudá byla tak krásná. "Danieli" pronesl k němu něžným hlasem avšak přiškrceným a rukama se dotkl jeho tváře. Chladné tváře, důvěrně známé a milované. Daniel však ucukl, ačkoliv se Shura opravdu snažil být milý. "Řekni mi, co s tebou je.." povzdechl si, načež cítil jak stisk jeho krku povolil a svalil se na kolena na zem. Daniel si klekl před něj, poprvé přitiskl jeho rty na Shurovi, věnoval mu to největší zlato, po kterém toužil a následně se mu díval do očí. Bylo patrné, že má problém se ovládat. Něco ho pohánělo. "Jsem noční můra.. Jsem stín" řekl. "Upír" odvětil a najednou Shura ucítil bolest, když se mu Daniel zakousl do krku. Pevně jej chytil za ramena, ale nesnažil se ho od sebe odtrhnout. Ta bolest ho svým způsobem uklidňovala. A pomalu cítil i přicházející únavu. Nevěděl, co bude dál a chtěl mu vyznat své city, ale dříve než se na něco zmohl, jeho mysl zaplavila temnota.

x Někdo jiný:
Všechno po probuzení bylo jinak. Místo, čas. Dokonce i vnitřní pocity. Byl více nestabilní. Cítil se vzteklý, cítil se nesvůj. A Daniel tu byl, aby mu všechno vysvětlil. Nevyhodil ho a nenechal ho napospas svému osudu. To bylo jediné štěstí. "Teď jsi Naum" pronesl k němu. Shura jen zvedl hlavu a snažil se potlačit přicházející agresi a všechny ty pocity. Připadal si jako by se všechny jeho emoce najednou rozhodly, že budou plně aktivní. Byl připoutaný k lůžku. Danielova slova se snažil vnímat. "Proč..?" zakoktal. "Cos mi to provedl?" zeptal se ho. "Naum znamená Utěšitel, a tys mě utěšil" odpověděl mu. Shura vytřeštil oči a najednou cítil, jak mu Daniel otevřel ústa a vlil mu do nich cosi.. krev. Začal křičet, snad tohle nechtěl, nebo možná si to tak nepředstavoval. "Teď budeme spolu navždy.. V noci. Ty a já.. Světlo a stín" zašeptal mu. Nečekal však, že Shura bude tak nezvladatelný. Byl agresivní, křičel a chtěl víc a víc tý tekutiny, i když to ze začátku nenáviděl.
Když se po delší době konečně dal nějak do pořádku, Daniel ho pomalu pustil a učil v noci chodit ven. Teď poznal, že již není ve své domovině. "Přeměnil jsi mě" řekl mu jednou smířeně. Usmál se na něj. A tehdy si uvědomil, že už se nikdy nemůže vrátit a také, že nic není věčné a jeho sny se rozpadly. Daniel ho naučil vše potřebné a přesto, že ho miloval, utekl při první příležitosti. Svým způsobem ho nenáviděl za to, co mu udělal, ale naučil se s tím žít, protože musel. Do teď neví, zda to byla jeho volba, ale už nikdy nebyl a není ten samý.. člověk, kterým býval předtím. Změnilo se pro něj tolik věcí, dokonce i jeho chování a přístup k většině věcí. Není již tak zvědavý, spíše se tváří s nezájmem, protože má svým způsobem strach ze svých pocitů a sám ze sebe. I když měl strach, chtěl si připomínat to, čím byl kdysi. Člověkem. Proto se rozhodl být lidem svým způsobem blízko a přeci daleko.