NIKITA DANIIL CARMENILUM RASFTOV

Hráč: Misaki
Věk: 22 let
Výška: 182,5 cm
Povolání: Lovec upírů; pracuje v knihovně, která je zároveň kočičí kavárnou
Fc: Noen Eubanks

Povaha

Nikita Daniil Carmenilum Rasftov. Jméno člověka, který pochází ze dvou krevních linií, dvou rodů lovců upírů, ale úplně tomu tak není. Dvě linie, jedna původní krev. Jedna genová mutace a jedno dítě, které se stalo konečnou hříčkou toho všeho. Nikita je mladý, pohledný, klidný a docela ignorantský kluk. Dalo by se říct, že povahově je hodně flegmatický, což ale neplatí vždy, občas vyjde na povrch i jeho cholerická či šílená stránka. U něj si nikdo nemůže být naprosto jistý, jak zrovna bude reagovat. Díky rozjeté bipolární poruše, dokáže mít dva nebo tři typy nálad a vystupování. Jednou je veselý, naprosto pohodový, šílený mladý kluk, schopný si užívat plnými doušky života, a po druhý dokáže být děsně depresivní, se sebevražednýma sklonama, psychopatickýma sklonama a schopný ublížit sobě či ostatním. Ve své podstatě je neškodný. Nebo alespoň k lidem, nejspíš by vlastní rase nikdy neublížil kdyby to nebylo nezbytně nutné. K upírům nikdy neškodný nebude. Naopak se je snaží zneškodnit. Neumí chápat jejich emoce a jejich životy, pro něj jsou všichni jen obyčejné krvelačné bestie, které pijí krev, aby mohli žít. Typický invazní druh, který si myslí, že je silnější a může přemoct lidstvo. Jenže on věří v lidstvo. I když víra v něco, o tom by se dalo polemizovat, jestli tohle slovo vůbec zná.

Věřil on někdy v něco? Nejspíš jen ve svůj instinkt, který je daleko rychlejší než některé myšlenky v jeho hlavě. Na upíry nahlíží přesně jak už bylo napsáno - jako na invazní druh, který se snaží lidstvo vyhladit. Jenom nejspíš záleží na tom, kdo bude chytřejší a bude dřív a rychleji jednat. Kdo bude víc vychytralý, aby zasáhl a zvrátil tu zkázu, která jeho rasu čeká. Lidi nebo upíři? To je otázkou, ale Nikita se řadí na stranu lidí. Se vším, co dokáže a kým je. Se svými instinkty a schopnostmi pro malé detaily, vynalézavostí a svou osobností, která není úplně jednoduchá na pochopení.

Hlouběji v jeho hlavě a myšlenkách je jasně patrné, jak si s ním genetika pohrála. Nejen, že trpí bipolární poruchou, což nemusí být vůbec zakódováno geneticky, ale zejména vidí stín, který jak postupně zjistil, se začal objevovat, když se někde v blízkosti měla objevit smrt, díky tomu se naučil "předvídat budoucnost". Dalo by se říct, že Nikita je člověk, který smrti do očí pohlédl několikrát, ale místo, aby ho to vyděsilo, spíše naopak ho to fascinovalo. Mnohokrát přemýšlel, kam posílá všechny ty upíry, které dokázal zabít, ačkoliv jich za jeho život moc nebylo. Moc, jako třeba za život jeho některých předků, kteří byli velmi úspěšnými lovci. Nikita zabíjí když musí nebo když chce, když se mu to jednoduše hodí. Jeho taktika je pomalá eliminace, protože v knihách vyčetl, že když se snažilo lidstvo upíry vyhladit, vždycky se ten zbytek vzbouřil. Nejspíš pokud mysl dosáhne zoufalství a strachu ze smrti, dokáže se v těle vytvořit taková síla, která překoná mnohá očekávání. Tohle se nedá úplně tvrdit o mozku Nikity. Jeho mozek je zvláštní místo, stejně jako jeho mysl a podvědomí. Tyhle dvě části má dobře propojené, a někdy je až překvapivé, jak moc dokáže odkrýt ze svého podvědomí a hrabat se v něm, využít ty věci uvnitř, které lidi běžně vůbec nevnímají. Někdo by tvrdil, že je to nemožné, ale možná právě ten stín, který se občas vedle něj objeví, je jeho podvědomí. Paměť, kterou je Nikita obdařen, skrývá v sobě mnoho. Dokáže si zapamatovat hodně věcí, postřehnout za krátký čas hodně najednou, zapamatovat si tváře, výrazy, a potom, když to potřebuje, dokáže to ze své mysli vydolovat a vzpomenout si. Dobře si pamatuje i biografický události, proto celá jeho minulost je v jeho hlavě ukotvena jako kniha. Rozdělil si dva světy, které se v něm už nejspíš nikdy nespojí. Byl člověk jiný, než přišel na ostrov a po té, kdy poznal ostrov, jeho obyvatelstvo a na druhé straně upíry. Kdy poznal, že i soužití je možné, což zrovna neuznává, protože na tohle má zkrátka vlastní názor, se jeho osobnost stala o něco rozdílnější než předtím.

Dříve byl více mrtvý uvnitř, neprojevoval emoce a jednal většinou naprosto logicky a racionálně. Což se už moc nedá říkat o momentální povaze. Změnil se, změnil ho vztah s lidma, to, že si našel přátele jeho bipolární poruchu o něco stabilizovalo. Dalo by se říct, že mu to prospělo, ale stále někde uvnitř je kousek z toho starého světa, který se projevuje v jednu určitou chvíli a to, když stín vyjde na světlo a na řadu přijdou instinkty lovce, které z něj nikdo nikdy nevymaže. Nikita dokáže být velmi přátelský a emocionální, až je to u něj nevídané. Se svými přáteli rád vymýšlí blbosti, jako malý kluk. Dokáže být s nimi naprosto uvolněný, protože ví, že ho znají dost dobře na to, aby ho případně odhadli, kdyby mu "přeplo". Dalo by se říct, že je to z důvodu jeho nedostatečně prožitého dětství. Možná se ty chvíle snaží nahradit nebo dohnat. Vytvořit si nové vzpomínky, které nebudou jen o smrti a o upírech. Snaží se žít, což je pro něj naprosto ideální, protože přežít musí. Jeho cílem je zabít všechny upíry a očistit svět, i když to nejspíš nebude nikdy reálné, protože i upíři jsou rasa, která má v sobě emoce. Většina z nich jsou sice nafoukané bestie, krvelačné svině schopné zabíjet lidi, ale najdou se pravděpodobně i tací, kteří mají emoce a nejsou úplně zlí. Všude se najdou výjimky, tak jako mezi lidma, které často Nikita nechápe. Proto je vůbec rád za své přátele, kteří ho neopustili ani po poslední scéně s jeho přítelkyní. Rozhodli se ho naopak podpořit, ale nikdy by jim nedovolil se přimíchat do té druhé stránky věci. Ačkoliv o něm přátelé ví opravdu hodně, neví úplně všechno a do jeho hlavy nejspíš nikdo plně nepohlédne. Možná do mysli, ale co to povědomí, které se skládá z většiny věcí, které tvoří tuhle osobnost? Existují Vševědi, druh invazivních upírů, kteří útočí na mysl, ale nemyslete si, že by se v této hlavě někdo dlouho udržel. Pokud chce někdo zahlédnout šílenství, nebo naopak totální stav prázdnoty, je Nikitova mysl ideální místo. Jeho nestálost občas nezná hranice. Emoce v něm dokážou v jeden moment zmizet jako v černý díře a na jeho tváři se dlouho neobjeví žádná emoce, žádný úsměv, žádná jiskra v očích. Jen ta prázdnota, jako kdyby byl prázdná schránka. Občas dokáže s těma stavama manipulovat, ale ve většině případů bohužel ne. To by bylo moc jednoduché. Zvládne hodinu zírat na jedno místo, bez mluvení a téměř mrknutí, a pak se vytrhne z toho stavu zamyšlení a začne se smát jako kdyby se předtím nic nestalo. Opravdu zvláštní stránka věci je, že se dokáže velmi dobře přizpůsobit situaci a podle toho jednat. Pravděpodobně za něj v tu chvíli mluví instinkty, ale to nelze říct úplně jistě.

Zvláštní člověk, milující kočky, protože mu přijdou hodně zajímavé. Kočky jsou ještě stále úplně nedomestikovaný druh a kdo ví, jestli někdy budou domestikované tak, jako psi? Kočky jej fascinují, protože mají ve většině případů svou hlavu a dokáží bezmezně využít situace. Když něco chtějí, získají si to, ať má člověk podrápaný ruce nebo stopy v kůži po kousancích, a když mají dost, zalezou si do rohu a dají pokoj. Naprosto ideální zvíře, který umí být i samostatný. A samozřejmě když vás potřebují, tak si přijdou. Jinak jsou to vážný ignoranti. Naprostá krásná zvířata. Rozhodl se kočky zachraňovat z ulice. Na tenhle nápad ho přivedl jeden z jeho kamarádů, který kočky doma choval. Nikita se toho chytl, protože ho tato malá zvířata začala velmi fascinovat. Brzy si našel i své koníčky, které ho baví a spojil důležitý s užitečným. Otevřel si obchod, který je zároveň jakýmsi knihkupectvím a zároveň kočičí kavárničkou. Kočky, které chová, by nikdy nedal do špatných rukou. Což se dostáváme ještě do skrytu jeho povahy. Rád si lidi prověřuje. Testuje je, ačkoliv to může znít šíleně. Jak si prověřuje lidi, to záleží na situaci a momentální osobě, kterou si potřebuje prověřit. Občas dělá takový výstupy, že by to do něj vážně nikdo neřekl a reakce lidí dokáže napovědět víc, než se dá čekat.

Co dál má rád je čtení knih. Dokáže u této činnosti vydržet několik hodin a neomrzí ho to. Miluje hlavolamy, lámat si nad něčím hlavu a nad něčím přemýšlet, i kdyby u toho zrovna neměl zírat do knihy. Dalo by se říct, že jeho mozek občas jede na plné obrátky, a pak taky občas vznikají ty blbosti, které poví nebo udělá. Občas je zkrátka šílený a můžete si jen ťukat na čelo, co to je za cvoka. Pravdou je, že kdyby takto neventiloval svoje stavy, pak by pravděpodobně dělal daleko horší věci, které už udělal v minulosti. Je lepší cpát na sebe ozdoby, než někoho zavírat do sklepa a testovat ho, protože ho to momentálně napadne. Dalo by se říct, že našel jiné využití svých schopností a zvýšené aktivity mozku, než mučit někoho ve sklepě. Svým způsobem je to výhra, ale občas přemýšlí, zda by se nedalo zjistit o upírech ještě něco jiného. Někdy s psychopatickým nebo mrtvým výrazem v tváři, posléze s úsměvem v očích, to je Nikita. Nestálý, nepředvídatelný, nepochopitelný a zvláštní milovník koček, knih a kávy, vypadající velmi originálně, rád měnící barvu svých vlasů a oblékající se tak, že to jistě přitáhne pozornost všech. Proč to dělá, možná jen proto, že není jako ostatní.

Historie

Historie Rodu Rasftovů
Před několika tisíci lety začal celý tenhle příběh téhle rodiny lovců. Dříve se upíři lovili obyčejnými zbraněmi, lidé ještě neměli takové poznatky o této krvelačné rase, aby s nimi mohli nějak více bojovat. A přesto se našlo několik odvážlivců, kteří spojili své rodiny a začali hon na tyto krvelačné upíry. Prve jedince obklíčili, po té svázali a nakonec ho nechali spálit na slunci. Byli na sebe hrdí, ale tohle nebyl celkový začátek, který začal někdy, kam naše mysl ani záznamy vůbec nesahají. Někdo by mohl říct, že to takto bylo od pradávna. Najdou se tací, v jejichž rodině se předávaly příběhy z dědy na syna, ze syna na vnuka atd. Ale je jasné, že když se něco takto předává, časem si to lidé upraví. A tak tomu bylo i v tomto případě. Tato rodina vznikla jednoduše.. Spojením dvou nejúspěšnějších loveckých rodin sňatkem, který byl domluvený. Rodina Rasftov se stala velmi známou a žádanou rodinou lovců v Rusku, kde lidi byli terorizováni upíry. Přesto, že byli velmi úspěšní, plodní, nebylo to v téhle rodině úplně ideální, a tak se stalo, že lovcova manželka se začala toulat po nocích. Čeho byla schopná a co se dělo si můžeme jenom domýšlet, ale stručně řečeno poznala upírskou rasu a neviděla je už jako ty krvelačné bestie. Nenechala se přeměnit, ale splodila s jedním upírem dítě. To když se narodilo, donutil jí Rasftov dítě zabít, což odmítla a utekla od něj i s dítětem. A tak se tyhle dvě rodiny na nějaký čas oddělili. Starý Rasftov vychovával své děti sám, manželku už si znovu nenašel, a když zemřel, nejstarší syn slíbil pomstu. Ještě žijící matku našel a nechal jí přeměnit, aby následně na ní mohl dělat pokusy. V této době to bylo bráno jako zvěrstvo, a proto to zařídil tak, aby matky tělo nikdy nebylo nalezeno. Týral jí ve sklepě a zkoušel jí zabít mnoha způsoby. Vynalézal nové zbraně proti upírům, dokonce je testoval na ní. Až jednoho dne se mu podařilo uříznout matce prst, a následně jí prostřelil třikrát hruď. V ten moment matka zemřela. Ale mělo to za následek jeden poznatek - jak ty bestie bezpečně zabít a kdy to lze udělat. Znamenalo to výhru, protože už tu nebyla jediná naděje na výhru jako doposud a to sluneční záření. Dříve totiž lidé věřili, že slunce je ochrání, což stejně nebylo sto procentní. Ale matky smrt se provalila, občany bylo její tělo spáleno na hranici za to, že splodila dítě se zrůdou a nejstarší syn dostal vyznamenání za nové vědecké poznatky o těchto upírech, i přesto že testoval na své matce.

Od té doby šlo všechno velmi dobře a přišla pomalu doba, kdy by se nejstarší syn měl oženit a začít plodit své vlastní potomky. Osud mu přál, když jedné noci na lovu poznal krásnou Elizabeth. Eliz byla z lovecké rodiny z jižní části Ruska a oba dva si natolik rozuměli, že se naplánovala svatba. Když nadešel ten krásný den D, vše bylo připraveno a nevěstu její otec vedl k oltáři, do sídla vtrhla skupina upírů, i přesto, že byl den a pravé poledne. Krásnou Elizabeth jeden z upírů chytl a přímo ze svatby unesl. Nikdo nemohl čekat, jaké pobouření a následky tohle ponese. Rodina Rasftovů začala upadat, protože nedokázala ochránit za jedno ty, kteří zemřeli pod tímto útokem a za druhé.. nejstarší syn, teď pán sídla a hlava rodiny, si nechal přímo před očima ukrást nevěstu. Nedalo se nic dělat, pomsta musela být. Vydal se sám se svými 6 sourozenci hledat překrásnou Elizabeth. Nikde po ní nebylo ani stopy, když si nejmladší bratr všiml papíru připíchnutý klackem na strom. Na těch pár řádcích stála slova: "Pokud o svou životní lásku ještě stojíš, přijď sám do staré chaty uprostřed lesa. Přesně v pravé poledne třetího dne v měsíci." A to přesně také zoufalý ženich udělal. Dostavil se sám na určené místo. A nezapomněl při tom na své zbraně, které sám vynalezl. Byl odhodlám pachatele zabít a byl připraven na všechno. Když odbilo přesné poledne a slunce vystoupilo doprostřed oblohy, vyšel z chaty kluk o něco mladší než jeho nejmladší bratr. Ve tváři stejný pohled jako on sám, jako jeho otec, matčiny oči a vlasy zlatavé barvy, které měla jeho matka a líbeznou Elizabeth donutil kleknout. Měla svázané ruce a dívala se na svého zachránce prosebným pohledem. Zároveň v jejích očích byla jakási smířenost. Pokud měla umřít, ať se tak stane, jako by říkaly její oči. A v ten moment vyšlo najevo, že ten daný upír, který drží jeho nevěstu, je vlastně jeho nevlastní bratr, kterého jeho matka splodila s upírem. Všechno začalo dávat smysl. Matka kdysi utekla i s dítětem, on našel jen matku, kterou zabil, ale po dítěti nebyla ani stopa. Byl to syn, přesně ten mladík, který stál přímo před ním. Vztek se v něm dmul, nenávist vykonala své. Pokusil se ho zabít, ačkoliv ohrozil osobu, kterou miloval. Ale ten upír, jeho nevlastní bratr nakonec utekl z jedním jediným zraněním. Zůstala mu jizva na tváři, přes půlku obličeje. Elizabeth byla osvobozená, ale jestli si teď myslíte, že tohle je šťastný konec, tak tohle je teprve začátek.

Svatba proběhla jak měla, lidé vůdce obdivovali a za 9 měsíců se narodilo první dítě. Byl to kluk, ale když poprvé ráno vyšlo slunce, jeho kůže se začala hned pálit. Elizabeth nikdy svému muži neřekla, že jí upír tenkrát znásilnil a otěhotněla s ním. Nahrála na něj scénku, že to dítě je jeho, a přesto se teď ukázala pravda. "Své" dítě bez milosti zabil před jejíma očima. Uřezal mu hlavu a následně jeho zbytky těla nechal spálit na slunci. S Elizabeth se pokoušel o další dítě, které by bylo jeho, ale už jí nedokázal milovat. Připadala mu poskvrněná, a Elizabeth už otěhotnět nemohla. Časem spáchala sebevraždu, což mu její rodina nikdy neodpustila. Rodina Rasftovů si opět začala hrabat na svém písečku. Nejstarší syn stárnul, žádné děti neměl, a svůj zbytek života zasvětil zkoumáním upírů a psaním knih o nich, aby ho jeho sourozenci v lovu mohli následovat. Po jeho smrti usedl na vedoucí pozici druhý nejstarší syn, který se rozhodl, že všechno, co bylo doposud změní. Nechtěl se stát nejlepším lovcem země, nechtěl ani, aby jejich rodina byla nějak extra významná. Chtěl mír. A tak se začal snažit o mír. Přestal lovit, snažil se upíry poznat, což jeho sourozenci netolerovali. Všichni byli vychováni v tvrdé době, a nezbylo jim nic jiného než se snažit o eliminaci rasy, která je ohrožuje. Což momentální vůdce nechtěl. Snažil se najít jiný způsob. Po několika letech, kdy jeho práce neměla prakticky žádný smysl, zjistil jen jedinou věc - že někteří upíři mají taky emoce. To, že existuje několik druhů upírů a každý má svou specifickou schopnost zjistil už jejich mrtvý bratr. Sám se nikdy neoženil, pouze se pokoušel o dítě s upírkou, ale než se narodilo, upírku jeho sourozenci zabili. A jeho upálili vedle ní na hranici. Doba se zase posunula. Na vedoucí pozici usedl další z bratrů a tentokrát to vypadalo velmi slibně. Domluvený sňatek sice nebyl ideální, ale přesto se mu narodila dvojčata kluci, a o dva roky později se mu narodila ještě dcera. Dalo by se říct, že rodina si žila vcelku šťastně. I mladší sourozenci si pomalu nacházeli své budoucí manželky. V původní rodině Rasftovů se totiž nenarodila jediná dívka.

Po smrti třetího bratra se vůdčí pozice ujmul jeho starší syn. Jeho dcera se provdala do rodiny na západě Ruska a jmenovala se od té doby Kristina Carmenilum. Rodina Rasftovů nezažívala několik let žádné úpadky, ale jejich rodina se začala postupně rozdělovat. Vznikalo několik dalších větví, rodilo se hodně dětí a opět se stali jedním z nejúspěšnějších rodů lovců upírů v Rusku. V zamrzlé pustině, kde tyto bestie žili a ohrožovali lidi. V jednom velmi úspěšném roce, kdy to vypadalo, že do 50 km kolem vesnice, budou vyvražděni všichni upíři, se na sídlo snesla doslova tma. Upíři vyvraždili celý zbytek rodiny a utekl jen jeden jediný člověk: Carpenko Rasftov, syn syna třetího bratra, který se dostal až do sídla jeho strýce, nejmladšího bratra původní linie Rasftovů. Byl vychováván přísnou výchovou, přesto, že byl chudák, který sledoval vypálení původního sídla. Chtěl se stát lovcem dobrovolně, a proto když vyrostl, a jeho strýc zůstal bezdětný, rozhodl se následovat původní stopy své rodiny. Carpenko se oženil s krásnou Leonou ze Západu. Jejich rodina neprožila nic, co stojí za větší zmínku, měli hodně dětí, o které se starali s láskou. Věnovali se lovu upírů společně, ale o nějaké velké lásce se zde mluvit taky nedalo. Až o několik generací později se spojily dvě rodiny, které kdysi byla jedna.

Stručné seznámení s historií rodu Carmenilum
Tento rod sídlil na Západě Ruska, v nejhorších podmínkách, s nejnižšíma teplotama v celém Rusku, uprostřed kruté pustiny známé jako Sibiř. Jednoho dne se do této rodiny provdala Kristina Rasftov, která se stala Kristinou Carmenilum. Provdala se napůl z lásky a napůl z domluveného sňatku. Odjela tak daleko, protože rodiče na ní apelovali s tím, že nemá zůstávat u minulosti své rodiny a začít žít svůj život. To také splnila. Její muž Daniil Carmenilum byl velmi zodpovědný muž, který jí ale lásku moc neopětoval. Porodila mu celkem 5 dětí, z toho 4 se dožili dospělosti a nyní mají vlastní rodiny. Poslední dítě se jim narodilo pozdě, což také bylo na Kristině znát. Narozdíl od výchovy ostatních dětí, kterými byli chlapci, se této holčičky nechtěla vzdát. Bylo pro ní velmi těžké, když otec chtěl z dcery mít lovkyni, ale matka to odmítala a holku chránila. Když jí dítě bral, Kristina se cítila velmi prázdně. A tak se jednoho dne stalo, že se zhroutila a pokusila se o sebevraždu. Malá Kristina už byla dospělá.

Vyrostla z ní krásná dívka a pokračovala se svým otcem v lovu. Měla k tomu opravdu velké předpoklady. Přesto po pokusu její matky se o ní začala starat a nikam se nehnula, dokud matka neumřela na nemoc. Daniil Carmenilum tuhle ztrátu nepřijal, a ačkoliv je to absolutně nepřípustné, se svou dcerou si udělal dítě. Narodila se mu dvojčata, kluk a holka, ale moc si jich neužil, protože brzy stářím zemřel. Kristina Carmenilum se o své dvě děti starala s láskou, učila je lovu, a přesto, že děti splodila se svým otcem, dala jim všechno, co sama měla. Její syn se oženil a založil si vlastní rodinu, dcera se vdala o pár let později. S rodiny Carmenilum geny a jméno nesli dál synové staré Kristiny a teď již i syn mladé Kristiny. Po útoku kruté zimy v původním, sídle nikdo nepřežil a rodina Carmenilum se znovu začala vyvíjet více na jihu, kde se syn mladé Kristiny Carmenilum, pojmenovaný po jeho otci Daniil Carmenilum setkal s Carpenkem Rasftovem. Oba dva nevědomi si, že jsou si příbuzní se začali velice přátelit. I přesto, že Carpenko původně žádná spojenectví riskovat nechtěl, jejich rodiny se časem sloučili a spojenectví opravdu vytvořili. Po smrti Carpenka se jeho potomci rozhodli, že rodiny sloučí nejen smlouvou, ale i krví. O pár generací později toto pokrevní spojení skutečně proběhlo, a rodina Rasftovů se sloučila sňatkem s rodinou Carmenilum.

První syn, první nová krev
Nikita po otci z přímé linie rodu Rasftovů, Daniil po předkovy ze strany rodu Carmenilum. Rasftov po otci, Carmenilum po matce. Přesto se narodil s geny, které patřily víceméně rodině právě Rasftovů. Jeho dětství nebylo vůbec jednoduché, i přesto, že jeho rodiče se vzali víceméně z lásky, již z dávných dob bylo jasné, že jednou k tomuto spojení dojde. Jejich rodina nikdy nedodržovala přímo lovecká pravidla, a Nikita Daniil ačkoliv byl již větší, sám o sobě nevypadal, že by se o nějaké lovecké věci zajímal. I přes obrazy na stěnách, staré knihy v knihovnách a upírské nájezdy na sousední město, se Nikita nikdy moc nestaral o to, proč nebo co se děje. Nějaký upíři ho vůbec nezajímali. Dalo by se říct, že v něm očividně proběhla taková mutace genů, že se z něj stal člověk, který vůbec netušil, co právě v téhle rodině dělá a přišel si vesměs jako adoptovaný.
Po dosažení 7 let, se jeho otec Nikita Rasftov naštval a syna vzal jednou za tmy ven. Mluvil mu do duše, snažil se mu říct, kdo je a apeloval na něj, ať svou krev nebere na lehkou váhu. Jenže Nikitovi ta slova šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Neposlouchal ho, protože ho to nezajímalo. Jeho zájmy se pohybovaly úplně někde jinde, což jeho rodiče vůbec nedokázali pochopit. Ale co dodat.. V noci není zrovna dobré se pohybovat venku a z ignorantskýho syna se brzy stal někdo, kdo ačkoliv nebyl vůbec emočně založený, něco se v něm v ten moment pohnulo. Jeho otec zmizel a jak potvrdil blesk, který tu noc prořízl oblohu, tak té noci se už domů nikdy nevrátil. Protože to, co Nikita viděl v záblesku světla, by nejspíš nevydrželo žádný 7 letý dítě ať je ignorantský jak chce. Nikdy si nemyslel, že pohlédne smrti přímo do očí. Upír, který sál krev jeho otce, se na Nikitu podíval krvavě rudýma očima, ústa od krve jeho otce, ke kterému doteď neměl žádnou vazbu. Přesto v tento moment ucítil záblesk lásky, která někde hluboko v jeho srdci byla.

Pomsta, která se v něm probudila, vztek, který najednou cítil, nemohl ty emoce vůbec rozeznat. Nevěděl, jak je nazvat, ale rozhodl se, že bude jednat, nebo nebyla to přímo volba, byla to prostě reakce vzniklá z emocí. Na upíra zaútočil doslova holýma rukama. Odkopl ho od jeho otce, a přesto, že by měl pokračovat, aby se ho zbavil, klekl ke svému otci, který umíral. Řekl mu jediná dvě slova: "Postarej se o svého bratříčka", a pak už se jen díval, jak mu z očí mizí život. Nikita ještě ten den nechápal, co se tím otec snažil říct. Bratříčka neměl. Ale to nebyla věc, nad kterou by měl zrovna teď přemýšlet a navíc .. bylo mu to naprosto jedno. Vzal otcovi zbraně, zvedl se ze země a šel pomalými kroky k upírovi, který ho sledoval. V očích měl hlad, ale když ho začal Nikita svazovat, najednou se jeho oči zbarvily do lidské barvy. Snažil se s ním manipulovat, ale Nikita měl v očích doslova prázdno. Tenhle pohled se v jeho očích objevil poprvé, ale nebylo to naposled. Necítil v srdci vůbec nic, v hlavě měl prázdno. Pouze viděl jakousi černou šmouhu, která se snaží tělo upíra svazovat. Netušil, co to je zač, ale udělal přesně to, co mu ten stín ukázal. A pak vzal velký tupý nůž a uřezal pomalu upírovi prst po prstu až mu na ruce nezbyl ani jeden. Prsty navlékl na provázek, a upírovi je dal kolem krku jako korále. Po té už jen vstal. Neřekl vůbec nic, pouze natáhl zbraň, i když jí předtím nikdy nedržel a nevěděl, jak se s tím zachází, stiskl spoušť třikrát za sebou a kulky skončili v upírově srdci, které okamžitě přestalo bít. Nechal ho tam ležet. Nechal tam ležet i tělo svého otce a s loveckýma věcma se vydal zpátky domů. Ten stín, který předtím viděl ho následoval. Šli spolu bok po boku a nemluvili. Ani jeden. V Nikitových očích nebyla dlouho vidět žádná emoce.

Po té, co se dostal konečně domů, už jeho matka věděla, co se stalo. Malé město, věci se tu šířili jako vítr. A Nikita byl celkem překvapen, že se o něj matka bála. Strach? Neznal tu emoci. Vlastně ani neměl strach ze smrti, i když se jí díval do očí. A ten stín zmizel, někam odešel a on nevěděl kam. Nikita byl nyní bez otce, s matkou, které rostlo břicho a brzy porodila dítě.. Které se ale narodilo mrtvé. Tedy zůstal své matky jediný syn, který ještě ke všemu byl ignorant. Když dosáhl 12 let, hnala ho do školy, kde ale Nikita nezapadal, nakonec tam ani nechodil a začal se hodně utápět v knihách, které našel doma. Zajímaly ho, ačkoliv o ně jako malý nezavadil ani pohledem. Zjistil hodně věcí o své rodině, svém rodu a taky o svých předcích a v ten moment se opět ukázal onen stín a najednou mluvil. Mluvili spolu o tom, co se Nikitovi honilo v hlavě. Chtěl něco zkusit. Chtěl vědět, jestli by dokázal vytvořil hybrida, který by přemohl upírskou rasu a vyvraždil jí. Protože jak se v knihách psalo, upíři byli špatní, bylo jich několik druhů a za třetí.. každý pokus o jejich vyvraždění skončil neúspěšně. Vzal věci z otcovy pracovny, kde bylo všechno vybavení zahaleno do černé látky a vydal se ven. Zapojil svůj mozek a konečně něčeho dokázal dosáhnout. Vystopoval jednoho upíra a pokusil se ho ulovit, což mu na první moment ani nevyšlo. Upír se ho pokoušel pokousat, což mu zase nedovolil Nikita. Pokud to stále byl on, protože tam s ním byl stín, a proto mu připadalo na jednu stranu, že to ten stín se snaží toho upíra zastavit, ne on. Všechno bylo divné, a začínal si říkat, co ten stín přesně znamená. Upíra tentokrát neulovil, a stín zase zmizel na nějakou dobu, než se Nikita vracel domů a na cestě se střetl s upírem, který byl zakousnutý do krku své oběti. Využil toho momentu jeho nepozornosti a svázal ho. Odvlekl ho, aniž by předtím něco udělal s tou obětí. Byla sice člověk, ale už jí stejně neměl jak pomoct, protože když jí viděl, v očích už neměla žádný život. Upíra hodil do sklepa. K jeho plánu stačila ještě nějaká lidská osoba, a tu nebylo také až tak těžké sehnat, protože když se pohyboval mezi lidma, všímal si malých detailů, a tím jedním bylo i to, že některé holky doslova darovaly svou krev upírům, sházeli se s nima a nechávali je ze svých žil pít. A tak toho využil a jednu takovou holku nalákal. Hrát na všechny strany mu šlo velmi dobře, ačkoliv mu bylo pouhých 13 let. Ty dva nechal ve sklepě, ale ani jednoho z nich hladovět nenechal. Teď už zůstalo jen otázkou, jestli se pozabijou navzájem nebo splodí dítě.

Povedlo se, protože po 9 měsících tu byl výsledek. Malé nemluvně, jehož pláč se prořízl celým domem. Ale k žádnému dalšímu zkoumání nedošlo, protože na jeho pokus přišla jeho matka. Svého syna sice milovala, ale přišel jí trochu pokažený. Rozhodla se, ačkoliv to pro ní bylo těžké.. Zbavit se ho bude ta nejlepší věc, která tuhle rodinu potká. Jedné noci mu uspala, svázala a hodila do sudu, aby si osud rozhodl, co se má s tímto dítětem stát. Sud s 13 letým Nikitou byl hozen do moře. Po pár hodinách plavby se probral, ale netušil, kde je. Najednou se opět objevil ten stín, který si s ním začal povídat. Připadalo mu, že mu rozumí ze všech nejvíc a nikdy ho zřejmě neopustí. Nevěděl, co je zač, ale možná to byl jen výplod jeho vlastní fantazie. Nikita plul po moři několik dní, umíral hlady, než si ho všimla loď, která plula proti němu. Byl zachráněn. Když se ho ptali na to, co dělá v sudu na moři, nedokázal si vzpomenout. Věděl jen své jméno, znal jen ten stín a věděl, co udělal. Ale nechápal, proč by mu tohle někdo udělal. Námořníkům, kteří zrovna vezli jídlo na ostrov to ale vůbec nevadilo, a Nikitu i s jeho pro ostatní neviditelným stínem odvezli na ostrov, kde pro něj začal nový život. Zůstal v rukou jednoho z námořníků, který se rozhodl o něj postarat. Když dosáhl 15 let, zařídil mu studium na střední škole na ostrově v lidské třídě. Nikita se tedy začal setkávat s lidmi, kteří o upírech něco věděli, což pro něj bylo přínosem. Stín se začal z jeho blízkosti vytrácet a projevoval se jen v noci, když vyšel ven. Žádný zlom od té doby nepřišel, až na jeho nálady. Začaly se lámat, nedokázal mezi nima udělat pevnou hranici. A po té tu byl ten stín, který ho v tom všem nechal samotnýho. Nikita stárnul a celý tenhle nový svět se mu zamlouval, začal se zajímat o knihy a dost často se v četbě utápěl. Námořník, který se o něj staral, časem zahynul při jedné plavbě na moři a Nikita poprvé za svůj život poznal, co to bylo mít někoho rád. Protože si tohoto člověka zamiloval jako svého vlastního otce. Na svou rodinu kdesi za mořem už dávno v podstatě zapomněl, až do jednoho momentu.

Když se osamostatnil a zase byl o rok starší, šel si nakoupit, ale cestou zpátky domů se na město už snesla tma. A když je tma, neznamená to většinou nic dobrého. A to se také potvrdilo. Nikita na ulici zahlédl ležet tělo, a když k němu došel, viděl opět tu smrt v očích, to prázdno, které jako malé dítě viděl v očích svého otce. Na těle byly stejné stopy po kousnutí, jako měl jeho otec. A opět se objevil ten stín. Uvnitř sebe cítil lovecké pudy, které se v něm probudily. Někde tady musel být upír. V lidské části města. A musel se ho zbavit. Byla to nutnost. A tak se rozhodl ho jít hledat. Brzy ho krvavé kapky na zemi dovedly až k mostu, který vedl na ostrov. Tam navštěvoval střední školu, a věděl, že tam jsou i upíři. Zastavil se a jedna jeho část mu říkala, ať to nechá být, ale v ten moment promluvil stín a řekl mu: "Zabij to." A tak se vydal v noci na ten temný ostrov, kde teď noc okupovalo to zlo, ty stvůry upíří. Přešel most a tam už na něj čekal upír, jako kdyby věděl, že ho sleduje. Díval se na tu tvář, tu hnusnou jizvu přes celý obličej, zlatavé vlasy, které se třpytily ve světle měsíčního úplňku, a oči, které mu byly nějakým způsobem povědomé. Jako by je potkával ve snech. A ten stín vedle něj k upírovi došel, vstoupil do něj a zmizel navždy ze života Nikity. Upír se na něj díval očima stejné barvy jako měl on sám. "Čekal jsem na tohle setkání" pronesl k němu klidně a usmíval se. "Jsi můj příbuzný" dodal po chvilce. Ale Nikita se na něj díval s naprostým nezájmem. Neřekl mu na to jedinou větu, ani jedno jediný slovo. V jeho očích se objevil opět ten mrtvý výraz, ta prázdnota. Ale už neměl svůj stín, který by ho navigoval, co dělat. Upír ale lačnil po jeho slovech a po jeho krvi, kterou on nikdy nemohl mít. "Kdybys nebyl taková hříčka přírody, tak už asi nežiješ, ale jsi totální mutace genů. Jsi jen zrůda. Stejně jako já. Jen jsem o několik tisíc let starší než ty" ta věta Nikitovi utkvěla v hlavě, ale stejně se rozhodl, že upíra nenechá jen tak odejít. Došel k němu, chytl ho za vlasy, i když se díval tak zblízka smrti do očí. Trhnul. Zlomil mu vaz.

A pak čekal několik hodin až upír vstane. Když se tak stalo, znovu mu zlomil vaz. A znovu čekal. Udělal to tak ještě několikrát, než se na obloze neobjevily první sluneční paprsky. Jenže to se upírovi na tváři objevil úsměv. "Mě slunce nezabije" pronesl. Jenže Nikita vstal, bez jediného výrazu k němu došel a díval se mu přímo do očí. "Slunce ne. Zabiju tě já. A moje minulost se navždy ztratí" pronesl k němu a vyrobeným dřevěným kůlem mu proklál srdce, čímž ho oslabil. Teď už stačilo dílo dokonat, ale neměl jak, protože neměl u sebe žádnou zbraň. Proto upíra nakonec nechal vyváznout živého. Vlastně ho to nezajímalo, když znovu někoho nezabije.

Roky neviděl žádnou oběť, kterou by zabil jeho tisíce let starý příbuzný, protože ten otisk jeho tesáků už doslova poznal, nastala doba krize, kdy Nikita dosáhl 18 let, pomalu se blížil konec, kdy by měl dodělat střední školu, a o to se samozřejmě snažil. Byla tu další věc. Jeho emoční změny. A ten stín, který mu chyběl. Ale přátele si našel opravdu až teď, protože toho dříve nebyl schopný. Zapomněl opět jednou na to, kým je. Byl dá se říct šťastný na poměry tohoto ignorantského člověka. Prožíval léta jako pravý student. Ta studentská léta plná přátelství a jeho emoce se možná trochu uklidnily. Byl obklopen lidma, kteří se mu snažili porozumět. Našel si přítelkyni. A všechno šlo velmi dobře. Další rok utekl jakoby nic a přišly maturity. Díky jeho paměti a schopnosti rychlému učení neměl s tímto vůbec žádný problém. Nakonec všichni jeho kamarádi maturity zvládli. A tak přišlo léto, které s sebou přineslo velkou zábavu.

19 let, šťastný život, přátelé, kteří by za vás dali ruku do ohně, milující přítelkyně, porozumění, minulost, která se ztratila v pradávnu, kdesi za mořem, tak by člověk řekl, že vypadá ideální život. Ale takhle to rozhodně dopadnout nemělo, protože Nikita to cítil. I přesto, že byl velmi šťastný, cítil nějaké emoce, stal se z něj jiný člověk a všechno to, co se stalo, hodil kamsi za hlavu, nikdy nemohl potlačit svoje geny a své instinkty. A tak se také stalo. Při jednom krásném večeru se svou přítelkyní, slyšel najednou v kuchyni šramot. Myslel si, že se jedná o nějaké zvíře nebo tak něco, a tak se tam šel podívat. Ve tmě ho ale šokovaly rudé oči a když rozsvítil světlo, bylo nutné hned jednat. Upír, s jizvou přes obličej si přišel pro svou pomstu. Stín, který dlouho neviděl, se opět zjevil a ukázal mu, co přesně znamená. "To z čeho jsi vznikl, z toho jsem vznikl původně i já. Ale díky bohu jen napůl" rozesmál se upír. "Jmenuju se Fjodor, tak mě pojmenovala moje matka.. A její manžel se mě pokusil zabít" usmál se. Řekl mu celou tu minulost, o které Nikita ani nevěděl. Vylíčil mu všechno, řekl mu jak moc nenávidí jeho rod, ze kterého pochází a dodal k tomu, že zabije všechno na čem mu záleží. V ten moment se přišla do kuchyně podívat jeho rozespalá přítelkyně. Nikita viděl ten stín, který se vydal jejím směrem. Chtěl jí bránit, ale upír byl rychlejší. Chytl jí za vlasy. "Začneme tady" řekl mu. Zakousl se té milované dušičce do krku. To už Nikita nezvládl. Opět cítil ten důvěrně známý vztek, stín s ním souhlasil. Ani přesně nevěděl, co dělá, ale upírovi doslova uříznul prsty, sekl ho do ruce, snažil se mu rozřezat svaly, ale jí pustil. Ale bylo pozdě. Na zem dopadlo už jen její bezvládné tělo. V ten moment se v Nikitovi projevily všechny lovecké instinkty, které v sobě měl od jeho předků. Celá jeho mysl se probudila, a jeho mozek pracoval na plné obrátky. Skočil pro zbraň, kterou nevěděl proč, ale měl jí tady schovanou. Namířil a bez jediné emoce v očích upírovi střelil do hrudi celý zásobník. A i když byl mrtev, pomstil se na jeho těle. A tak skončil život tisíciletého upíra, který byl jeho příbuzným. A jeho život se nacházel momentálně v troskách.

Následujícího dne uspořádal s přáteli pohřeb pro svou přítelkyni, a upíra upálil na hranici. Tak se to dělalo dřív, ale teď už to nebylo vůbec běžné. Co se dnes dělalo s těly upírů? Rozhodl se opustit svůj život a navštívit budovu policie, nabídnout jim svoje služby, ale tam ho nepřijali kvůli jeho nízkému věku. A tak se stal plnohodnotným lovcem upírů pracujícím sám na sebe. Ve své hlavě vyhrabal poznatky, které si zapamatoval čtením knih jako malé dítě. Ve svém domě má jednu místnost, kam nikdy nikoho nepouští, a vyrábí si tam zbraně proti upírům. Dá se říct, že žije dva životy .. ten ve dne, kdy pracuje ve svém obchodě s knihami a věnuje se opuštěným kočkám, a ten noční život obklopený stínem.

Zajímavosti:

Jeho IQ je vyšší než 185
Trpí bipolární poruchou
Stín, který vidí se objevuje, když se někde blízko pohybuje smrt
Má vynikající paměť a smysl pro detaily, dokáže si najednou zapamatovat velkou spoustu věcí, co to dělá občas s jeho hlavou je už vedlejší (trpí hyperthymesií)
Miluje kočky, knihy a kávu
Rád mění barvu svých vlasů

Tajemství:

Vidí "duchy" a dokáže s nimi mluvit
Občas má pocit, že umí předpovídat budoucnost, je trochu paranoidní
Ve své podstatě je to hříčka mutace genů, díky příbuzenskému křížení jeho rodičů
Ruštinu má zakódovanou v hlavě, pořád ten jazyk dost dobře zná a umí
Při jedné párty měl poměr se svým kamarádem