Leviathan, zkráceně pouze Levi, může působit hodně jako flegmatická osoba. Přesně tak působí, jako když ho nic a nikdo nezajímá. Avšak nedá se to brát jako zájem z jeho strany, pouze trochu jiné myšlenkové pochody v jeho hlavě. Levi je fakticky spíše cholerické povahy, přesto ale správně řečeno, část flegmatika nebo jiného charakteru v něm je. Může se zdát, že ze všech charakterů má v sobě něco, tudíž je velmi pěkná směsice charakterových vlastností. Možná na tom trochu pravdy bude. Není úplně lehko pochopitelnou osobou, na kterou se někdo podívá a hned ví, co si myslí. Právě naopak, Levi je velmi uzavřený a většinu věcí, včetně emocí si právě nechává pro sebe. Má Věk: problém se vyjadřovat o svých emocích, a to často, i když je tázán, většinou jen zavrtí hlavou a mávne nad tím rukou. Pravdou je, že emoce jsou jeho nejslabší stránka. A to z důvodu, že jim nevěnuje téměř žádnou pozornost. Spíše logicky založený, než emotivně. Je názoru, že emoce mu překáží v jeho rozhodnutích. Proto kdyby vnímal emoce a zajímal se o ně, nejspíš by nedokázal mít tak rychlá, hladká a téměř přesná rozhodnutí, jako má teď. Zároveň ale není toho názoru, že by byl jen prázdná schránka, chladný nebo dokonce neřešil své okolí. Řekněme, že z logického hlediska ho zajímá opravdu hodně věcí, které může poznat. Skoro celé své dětství byl závislý na sluchu, hmatu, proto se automaticky napojuje na mysl ostatních, aby viděl skrz ně svět, který dříve neznal.

Tento vysoký muž, na první pohled tvářící se mrtvě a s nezájmem, nevypadá zrovna jako někdo, koho by každý chtěl poznat. Možná z něj je svým způsobem cítit cosi, co vyvolává v ostatních strach. I přesto se ale postupem času naučil na své tváři ukázat nějaké emoce a přizpůsobit se svému okolí. Protože pokud potřebuje něco získat, je schopný se přetvařovat a hrát si na něco, kým vlastně vůbec není, a ostatní mu to většinou doslova žerou. Díky své vrozené slepotě byl svět pro něj velkou část dětství jen černé místo, které netušil jak vypadá. Ani netoužil po tom vidět. Přesto, když se začaly objevovat jeho schopnosti Vševěda, jeho myšlení se v tomto ohledu poněkud změnilo. Je fajn vidět svět, výrazy lidí a jejich myšlenky. Přesto však tomuto novému poznání příliš nepropadl, protože když není na blízku nikdo, koho by použil jako své oči, je zcela závislý na hmatu, sluchu a vnitřním instinktu, který funguje vesměs na principu naprosté logiky a inteligence. Polohu předmětů bez zraku v podstatě pozná podle zvuku, pokud nějaký vydávají, případně podle odrazu zvuku, který se od nich odrazí, podle toho, odkud zvuk pochází a logicky si určí vzdálenost a přesnou polohu několika rychlými výpočty v jeho hlavě. Jeho mozková kapacita je poněkud velká. Narozdíl od ostatních je schopný si zapamatovat i několik stovek znaků za sekundu a odpovídat na ně stejně tak rychle. Pokud se ovšem bavíme o znacích v kódování na počítači. Kdybychom to přenesli do běžného života, pak by byl schopný pravděpodobně pochytit i dlouhé souvětí a reagovat na něj, či zapamatovat si pouze jednou slyšenou rovnici a v hlavě jí vyřešit. Není to úplně znak inteligence, spíše mozkové kapacity, která se každou sekundou zaplňuje téměř zbytečnými věcmi - a to zejména zvuky, které zaznamenává ve svém okolí.

K ostatním, náhodným lidem, se chová velmi odměřeně, odtažitě a řídí se pravidlem: "Jak ty ke mně, tak já k tobě". Toto pravidlo se stalo jeho heslem. Tudíž pokud ho někdo ignoruje, je ochotný ho též ignorovat. Jakmile se do něj ale někdo pustí s agresí, pak pozná stejnou reakci i od něho. S tím rozdílem, že ne vždy tomu tak je. Levi je, jak již bylo zmíněno, logicky založenou osobou, a proto vždy je na prvním místě myšlenka, zda mu to za to vůbec stojí. Jeho centrální nervový systém nereaguje v krizových situacích vůbec jako CNS ostatních lidí. Při krizové situaci dokáže reagovat klidně i v momentě, kdy už ti normální mají problém se udržet v klidu a CNS vytváří odpověď na reakci v podobě "fight or flight", tedy bojuj nebo uteč. Dalo by se to brát jako celkem fajn věcička, která mu nepřidělává starosti jako panika či strach. I při zabití své matky, necítil jedinou výčitku, vše udělal naprosto klidně a bez jediné emoce. Nebyl vůbec nervózní ani nepanikařil nad tím, co udělal, ačkoliv si to velmi dobře uvědomoval. Dalo by se říct, že to bral logicky, tudíž už to udělal, už to nevrátí a musí pokračovat ve svém plánu dál. Pokud by se zdržoval panikou a emocemi, pak by nakonec vše nemuselo dopadnout podle plánu, tudíž by někdo mohl přijít, chytit ho a hodit na něj vraždu. Takhle nějak funguje jeho myšlení, které se ale v jeden jediný moment vymyká této normě.

Mikasa. Dívka, kterou zachránil před několika lety a vychoval vlastníma rukama, v něm probudila něco, co by se dalo přesně říct jako emoce. Vytvořil si vůči ní hodně ochranářské sklony a kdykoliv se ocitne v nebezpečí, stává se z něj přesně takový psychopat, jakého známe z amerických filmů. Nedokáže se ovládnout a prostě jde po krku tomu, kdo jí něco udělal, dokud ten dotyčný buď nezemře nebo alespoň není dostatečně poučen na to, aby už se to nikdy neopakovalo. Logika v tomto ohledu naprosto padá. Ani Levi sám nebyl schopen pochopit proč tomu tak je, ale Mikasa se pro něj stala speciální osobou, která je schopná manipulovat s jeho podvědomím v takovém docela silném smyslu. Pokud by se dostala do nebezpečí, je tu jistota, že Levi se za chvíli objeví a zabije ho. Nebo si toho dotyčného najde v její mysli a bude ho doslova hnát jako divou zvěř, dokud ho neuloví a nezabije. Někde se stala chyba, protože v moment, kdy je ovlivněn řekněme strachem o ní, se z něj stává úplně jiná osoba. Ona je jeho slabost, které se i on sám v podstatě bojí. Ví, že někdy v budoucnu se jeho vztah k ní, může stát zkázou, ale přesto sám neví, co by s tím měl udělat.

A nakonec jeho láska k počítačům a jeho cíl, ke kterému se snaží co nejvíce přiblížit a tím je umělá inteligence. Snaha o její vytvoření. Proč zrovna umělá inteligence, to kdo ví. Možná ani on sám ne. Svým způsobem ho právě umělá inteligence fascinuje, protože je to něco, co by mohlo zničit všechno. Leviathan není osoba, která by měla úplně normální myšlení, a první podle čeho se vždy řídí je jeho vlastní logika a inteligence. Jen v jediném případě se řídí podle emocí, které jsou možná schopny ho samotného zničit. Jde si za svým cílem, který si dal už jako kluk na střední a zasvětil tomu svůj život. Je to možná to jediné, co by mu Mikasa nikdy nedokázala vzít. 

První nádech, a první hlas, který ze sebe kdy vydal. Ten pláč, který se rozezněl, protože první nádech způsobil tomuhle malému novorozenci bolest. A ten novorozenec první co viděl.. nebyla jeho matka, nebyl ani jeho otec, ani porodní bába či sestra, která ho vytáhla z břicha jeho matky. Byla to černota. Už ten první den, kdy se poprvé nadechl vůní světa, byl odsouzen k nekonečné slepotě. Již v prvních dnech života bylo dost patrné, že něco není v pořádku. Jeho oči nereagovaly na hračky, které mu byly nabízeny ani posléze na světlo, když mu bylo posvíceno do očí baterkou. Netrvalo to dlouho, než se na tu vrozenou poruchu přišlo. Bylo to téměř hned po narození. Sice to pro rodiče bylo těžké, přesto svému synovi dali veškerou lásku, kterou měli. Rostl v jejich objetí, každým dnem se stále více blížil normálním své rasy, až na svou slepotu, bílou hůl, která ho doprovázela všude. Čtení brailovým písmem se učil jako na běžícím pásu, zdál se velmi inteligentní, přesto však otcem trochu zavrhnutý a společností upírů také. Nebylo to zrovna běžné, že by rození upíři měli nějaké fyzické poruchy, nehledě na to, že už od narození. Jejich těla nebyla uzpůsobena k slabosti, ale v případě tohoto chlapce, Leviho, se někde zřejmě stala nehorázná chyba.

Dětství nebylo lehké, protože slepota mu nedovolovala vidět svět, jak ho viděli jiní. Učil se však postupně pracovat se svými jinými smysly - především sluchem, díky kterému jeho svět byl alespoň nějakým způsobem "barevný". Levi byl dítě, které se nechtělo vzdát. Pro co však bojoval nebylo vůbec zřejmé, vlastně ani on sám to tak úplně nevěděl. Neviděl budoucnost. Jediné co mohl bylo slyšet a cítit nějaké emoce, které se ho ale už od ranného dětství nějak moc nedotýkaly. Leviathan přemýšlel spíš logicky a snažil se najít nějaký způsob, jak by mohl zahodit tu bílou hůl a vidět svět. Přesto ale operace očí nebylo to, co by žádal. Netrápil se tím, že je slepý. Byl s tím naprosto smířený, že už mu zrak nikdo nevrátí. Dokonce se zdál smířený s tím, že ho spolužáci často šikanují za jeho slepotu, berou mu slepeckou hůl či mu jen tak zahodí papíry s písmem. Levi dospíval v nemilosrdném světě, ale na rozdíl od normálních své nebo lidské rasy, se to na něm nijak zvlášť nepodepsalo. Počas prázdnin se rozhodl svou hůl zahodit. Jednoho dne vstal, hůl si nevzal a snažil se po baráku orientovat pouze po hmatu a sluchu. Tohle bylo zatím pro něj jednoduché, protože prostředí, ve kterém vyrůstal, znal Leviathan doslova po slepu. Nepotřeboval se příliš soustředit, tu cestu po baráku měl projitou už tolikrát, že nepotřeboval ani své smysly jako hmat či sluch a už vůbec ne zrak. Přesto ale začal právě něčím jednoduchým naprosto z logického hlediska. 

Postupně se svou orientaci snažil vylepšit chozením po zahradě a venku, prostředí, které bez slepecké hole pro něj bylo prakticky téměr neznámé. Přesto si v mysli začínal tvořit jakýsi zrak. Nejspíš to byl instinkt, který ho někam vedl a už ani nezakopával. Přesto se občas vloudila chybička, kdy se na cestě objevilo něco nového. Zrak tohoto chlapce byl docela nedůležitou součástí, která mu postupem času už ani nechyběla. Zvykl si na to. Svět nikdy neviděl, netoužil ho ani nějak vidět. Nebylo to pro něj něco, co by chtěl úplně měnit. Neznal barvy, rostliny, přírodu.. nevěděl, po čem chodí a jak to vypadá. Neviděl, jak se tvoří zvuk, který slyší. Jak vypadají auta, lidi.. Jak vypadá on sám. Ale vlastně ho to nijak neovlivňovalo po emoční stránce. Levi bral věci zkrátka logicky. Jeho spoje v mozku byly upoutány na prostou logiku věcí a racionální myšlení, které mu už zůstalo po celý život.

Další školní rok šel do školy bez hole, čímž naprosto oblbnul celou třídu, která se na něj dívala jako na blázna. Zřejmě si mysleli, že si nechal udělat operaci očí a tudíž vidí. Jeho oči se však stále nepohly jediným směrem a v jejich tmavém odstínu nebyla vidět žádná změna. Byl sám a on to věděl, ale že by mu to chybělo, se říct úplně nedalo. Samota bylo něco, co mu rozumělo a dalo prostor přemýšlet nad tím, kam svůj život směřovat. Tento školní rok byl ale i něčím odlišný od těch předchozích. Levi ve své mysli začínal vidět obrazy světa a lidí, zkrátka to, co neznal. Trvalo mu než přišel na to, že vidí myšlenky náhodných lidí kolem sebe. Slyšel v hlavě hlasy, všechno se mu zdálo v první chvíli jako kdyby se díval na nějaký film. Přesto si ale postupem času začínal své schopnosti Vševěda dost jasně uvědomovat. A začal toho také využívat. Napojoval se na spolužáky, aby mohl číst v jejich vzpomínkách. Často se někde zahlédl a nemohl uvěřit, že je to on. Nikdy se přeci neviděl, jak by se mohl poznat? Když si přehrával vzpomínky častěji a častěji, poznával, kde je on, kde byl, jak se zrovna pohyboval či tvářil. Ani ho nepřekvapovalo, že jeho tvář byla prakticky neustále naprosto klidná. Jako kdyby nevěděl, jak se má usmát. Postupně mysl ostatních ale začínal využívat na něco jiného - aby viděl. Díky tomu nepotřeboval už ani brailovo písmo, aby mohl číst. Dokázal vidět věci, které dříve nevěděl, jak vypadají a najednou se to pro něj stávalo naprosto normálním. Zlepšoval své schopnosti, aby se mohl orientovat zrakem.. skrz mysl ostatních. Najednou už to nebyl primárně sluch nebo hmat, kteří mu dovolovali se pohybovat po světě. Byl to primárně jeho vnitřní zrak, který mu dovoloval vidět všechno. Skrz mysl ostatních se orientoval a moc nechápal, jak bez zraku mohl žít až doteď.

Když se dostal na střední školu, rozhodl se zaměřit na něco, co ho do té doby začínalo hodně zajímat. Počítače. Telefony. Technika tohohle světa jako kamerový systém. Jak to funguje? Dobrá otázka, na kterou si chtěl odpovědět. Dalo by se říct, že svou slepotu už nějak nevnímal. I když kolem nebyl nikdo, na koho by se mohl napojit, na počítači se začal orientovat hlavně hmatem - prsty po klávesnici, a příkazy mu jednoduše počítač předčítal. Musel se tedy naučit ještě jedné zásadní věci - pozornosti. Jeho mozková kapacita, doteď skrytá, byla doslova velká. Dokázal si zapamatovat i několik stovek znaků za pouhou sekundu a přesně na ně odpovědět podle toho, co našel ve svém mozku. Jeho život však teprve začal a v 18 letech se jeho stárnutí tak nějak.. zastavilo. Svou kariéru měl ale jasnou, i když se mu to rodiče snažili vymluvit. Nikdo totiž nedokázal pochopit, jak někdo, kdo se narodil úplně slepý, dokáže pracovat na počítači tak rychle, zadávat příkazy, odpovídat na odpověď systému a navíc.. vytvářet něco nového. Leviathan si našel svůj životní cíl, který mu už nikdy nikdo nevymluví. O pár let později již na vysoké škole, zasvětil svůj život svému budoucímu povolání a vybranému cíli, úplně. A právě v tento moment mu začali jeho rodiče, dosud tak milovaní, doslova na obtíž. Věděli jako jediní o jeho slepotě, krom spolužáků ze základní a střední školy, kteří mu nakonec slepotu už ani nevěřili. A objevilo se v něm cosi neznámého.. co nedokázal popsat. Drásalo mu to srdce a jeho mysl, doteď klidná vodní hladina, dospěla ke krutému rozhodnutí - zbavit se jich. 

Postupem času se infiltroval do skupiny upírů, kteří za něj měli odvést jeho práci, a to zavraždit jeho rodiče. Byli jediným důvodem, který by mu mohl podle jeho logiky, zničit jeho cíl a budoucí kariéru. Kdyby se někdo byť jen dozvěděl o jeho sleposti, bylo by mu zakázáno pokračovat ve studiu techniky, ajťáka a práci s počítači a ostatní elektronikou. To rozhodnutí bylo tak jasné, že ho to ani nestálo úsilí. Rozhodl se tak snadno, že sám nejspíš neodkázal pochopit proč. Přesto nad tím ale nepřemýšlel. Nadešel den, kdy se naposledy rozloučil se svými rodiči, kteří byli skupinkou poněkud divokých upírů zavražděni. Když došel domů, již bylo vykonáno a stačilo pouze uklidit ten nepořádek. Co ho ale překvapilo, jeho matka byla stále naživu a volala jméno svého syna. Levi k ní došel bez jediné emoce v jeho tváři, napojil se automaticky na její mysl a viděl tu bolest, kterou prožívá. Přesto to s ním ani nepohnulo. Vzal nůž a ukončil její trápení, místo toho, aby se rozhodl své rozhodnutí změnit a zachránit jí, zabil jí. Napomohl vraždě vlastních rodičů. Stačilo je už jen pohřbít. Další noci hodil pytle s rodiči do vykopané jámy a rozloučil se s nimi tichými slovy, než je bez výčitek svědomí zakopal. Po jeho rodičích nezbyly ani stopy. Krev v baráku se umyla a vznikla tak zajímavá historka, že se jeho rodiče odstěhovali pryč z města.

Po smrti jeho rodičů si ale uvědomil jedno velké mínus svého počínání. Přesto se v něm ale neutvořila ani kapka lítosti svého spáchaného činu. Tedy vraždy. A tím mínusem bylo, že jakožto slepý upír měl problém si získat čerstvou krev. Doteď mu totiž krev obstarávali rodiče, kteří už s ním nebyli. Začal se shánět po někom, kdo by tento malý problém vyřešil. Jistě, mohl pít krev ze sáčků, ale lepší byla ta čerstvá. Proč si lhát, že nečerstvá krev je dobrá. Nebyla dobrá. Ta zahořklá chuť byla skoro odporná, ale zvyknout se na to dalo. V nejhorším případě. Začal tedy spíš přežívat na sáčcích, než narazil na týpka, který mu dal skvělou nabídku a od něj si začal brát krev. Na výměnu mu dával docela slušný obnos peněz, který si vydělal jakožto ajťák a programátor. Tato kariéra se pro něj ale nestala klíčovým povoláním. V jeho domě, kde dodnes žije, si vytvořil svou vlastní místnost, z bývalé ložnice rodičů a našel pravý smysl svého cíle. Umělá inteligence. Robotika. Hackerství. Těch kódů, který se musel naučit, bylo nepočitatelně a vytvářet nový kódy.. zábava. Začal se zajímat o celkovou síť celého města, posléze i lidského města, protože se snažil najít souvislosti a slabé místo. Všechno bylo dokonale propojené. A pokud chtěl, mohl si ze systému vytáhnout prakticky jakékoliv informace tam někdo zanechal. Leviathan jako dítě a Levi jako dospělý muž, začínal být poměrně odlišný. Přesto však jeho racionální a logické myšlení se od dětství nijak nezměnilo. Rozhodoval se stále lehce, jako se rozhoduje teď. Možná jen našel svůj smysl v poněkud špatných věcech. Na těle mu přibylo pár tetování, které vyjadřují celkem paradox - květiny. Levi od jisté doby, není známo přesně jaké.. nenávidí květiny. A jeho život se stal více temným než byl poněkud dříve. Pokud mu někdy někdo šel po krku, vypořádal se s ním po svým, docela invazivním způsobem a to ovládnutím mysli. Až do určité chvíle nikomu nedovolil se ho byť jen dotknout nebo stát součástí jeho života. Ke všem měl odměřený postoj a stále má.

Mnoho úspěchů a neúspěchů v jeho kariéře, se kterými se musel poprat. Lidi, kteří ho nenáviděli pro jeho inteligenci a pár blbců, kteří si s ním chtěli pohrát, skončili tak trochu.. špatně. Začal se hodně řídit pravidlem "Jak ty ke mně, tak já k tobě", které se stalo něco jako jeho osobním heslem. Svůj dlouhý život využíval ke vzniku a naprogramování umělé inteligence, ale toto je pro něj zatím ještě stále nedosažitelný cíl. Své technologické vynálezy prodal většinou tomu, kdo dobře zaplatil. Moc ho nezajímalo, jak s nimi bude naloženo. Mohl si vytvořit něco, co by případně překazilo to špatné chování k jeho výtvoru. Přesto to nebylo něco, co by ho úplně trápilo. Jakmile něco dal z ruky, a dostal zaplaceno, už to nebral jako jeho starost. Ostatní ho začali nazývat psychopatem. Pro jeho klidné reakce nad bolestí ostatních, které občas způsoboval. Jak říkalo jeho heslo.. když se někdo opovážil mu sáhnout na jeho cenné věci, skončil se zlomenou rukou. Bylo to jediné, co doteď chránil. Až jedné noci se procházel a přemýšlel nad světem, životem, nad svou tajnou prací. Jak to správně naprogramovat, aby to fungovalo. Uvažoval nad kódy, které mu probíhaly hlavou.. A jeho mysl se najednou napojila na upíra, který byl pár metrů od něj. Levi se tím směrem podíval svým slepým pohledem, tedy ne až tak slepým, protože viděl skrz oči toho upíra.