Faramis je na první pohled opravdu neobvyklým člověkem. Mnoho lidí mu nikdy neporozumí, ale to rozhodně není jeho starost. Žije si věčně ve vlastním světě, ale rozhodně není naprosto mimo. Dokáže bez problému vnímat realitu, pouze si rád žije posvém. K hlavním stránkám jeho charakteru - je spíše zařaditelný mezi introverty, ale ve společnosti se umí chovat opravdu náramně. Jsou to spíše naučené zvyky, kterými se naučil řídit, aby nezpůsobil žádné faux pax. Dal by se jednoduše označit za úzkoprsého, což je také realita. Řídí se podle zachozených pravidel, plní rozkazy, svůj den má rozvržený do poslední sekundy. Jen zřídka se stane, že naruší svůj režim a provede něco jinak. Zpět ale k Faramisovi a společnosti. Nerad se představuje sám od sebe cizím lidem, je poněkud stydlivý a plachý. Snaží se být co nejzdvořilejší, aby své okolí ničím neurazil, nebo někoho nepošpinil. Tudíž ani sám od sebe nezačíná rozhovor, spíše počká, než ho někdo osloví.

Dokáže se snadno zamyslet a naprosto zapomenout. I před jeho rutinu, kterou jen tak neporuší, má velice bujnou fantazii, se kterou si dokáže domyslet jakoukoliv situaci. Je potom klidnější, když si dokáže vše nasimulovat dopředu, aby věděl, jak se zachovat. Nedokáže totiž pracovat pod tlakem. Při větším množstvím stresu je téměř nepoužitelný, obvykle se zastaví na jednom místě a snaží se co nejrychleji zmizet. Většinou se ani nedokáže rozčílit, či to nějak jinak ventilovat, pouze útěkem. Je proto často smutný, i když to navenek nedává najevo.

Stejně jako v organizaci má naprosto všude pořádek. Doma má dokonale uklizeno, jediný vlas či smítko prachu by se nenašlo. Faramis se docela štítí špíny, proto udržuje vše v dokonalé čistotě. Je schopen několikrát denně prát, nebo třikrát po sobě umýt talíř, aby nezůstalo nic špinavé. Mnozí to označují jako zvláštní úchylku, na tento názor ale Faramis nedbá. Nikdy by se pro řeči ostatních pořádku a organizace nevzdal. Kvůli takovýmto i jiným řečem je ale nerad středem pozornosti. Uvádí ho to do stresu, který není schopen rozumně řešit.

I když se to z jeho popisu nezdá, chvílemi dokáže být velice empatický. Díky fantazii se dokáže vžít do pocitu ostatních a rád jim pomáhá. Ulovil si tak srdce již několika žen, ale nikdy po tělesné lásce netoužil. Určitě ne ze strany lidských žen. Faramis je totiž jedním z opěvovatelů upírů. Jsou pro něj bohy, naprosto geniálními stvořeními, které chce uctívat. Sám si neuvědomuje, co a proč dělá, pouze má nutkání jim naprosto oddaně sloužit. Rád se před nimi předvádí, rád je jimi za dobrou službu odměněn. Pro upíra by byl schopen udělat cokoliv, dokonce narušit svůj denní režim. Jediné, co by nikdy nechtěl dopustit, aby byl na upíra přeměněn. Mile rád poskytne svou krev, ale přeměna na ně by ho nejspíš velice trápila. Nikdy by netoužil po tak dlouhém žití, ani nočním životě.

Největší část jeho života však tvoří tanec a divadlo. Pro divadlo by třeba umřel. Miluje vystupování na jevišti, kdy se může vžít do naprosto jiného člověka. To také vysvětluje tu empatii. Stejně tak miluje tanec. Dokázal by protančit celé dny bez zastavení. Vše tohle je jedinou formou jeho vybití při emočním vypětí. "Být, či nebýt?" Přesně to, oč u Faramise běží.

Faramis se narodil do velice bohaté rodiny. To je známo již z jeho jména. Bohužel o svou rodinu už jako nemluvně přišel. Jejich rodinné sídlo napadli upíři a jeho rodiče zabili. Malého Faramise, tehdy ještě plačícího v kolébce ušetřili a vzali s sebou. Ukázalo se, že to byli obchodní partneři jeho otce, které si dovolil obelhat. Samozřejmě netušil, že jsou to upíři, jinak by byl opatrnější. Tito upíři si tedy Faramise vzali k sobě a vychovávali jako vlastního. Chtěli mít lidského zvěda, nějakou spojku, která pro ně bude v budoucnu pracovat. Výchova byla jak pro ně, tak i pro Faramise velice náročná. Oni netušili, jak s takovýmto dítkem zacházet, on naopak netušil, proč se k němu nechovají stejně jako sami k sobě. Docházelo tak k různým nedorozuměním, kdy se Faramis vydal za dne ven, jak mu jeho biorytmus velel, za což byl pochopitelně tvrdě potrestán. Také nechápal, proč kolem něj několikrát týdně lítali s jehlami, kterými mu odebírali krev. Byl proto hodně slabý a několikrát málem vykrvácel. Navíc se u něj projevila porouchaná srážlivost krve, takže si na to museli dávat opravdu pozor.

Ve školním věku k němu začali zvát učitele, lidského, kterého platili. Pro Faramise to byl konečně kontakt s někým jeho druhu, proto si učitele tuze oblíbil. Vyprávěl mu o lidských zvycích, jak to doopravdy chodí, jak se chovat ve společnosti, jak lidé vidí upíry. Faramis bral jeho slova jako boží zákon. Pochopil tak, že ho nejspíš upíří matka neporodila, že ho na svět museli přivést lidé. Proto jim byl tolik vděčný, že ho nechávali s nimi a nezabili. Zafixoval si tak upíry jako bohy, kteří mají moc rozhodovat nad životem, a tento postoj nikdy nezměnil. Díky svému učiteli také pochopil, jak je život pomíjivý. Za odměnu mu totiž vyprávěl, co se děje v jeho osobním životě.

Za pár let začal učitel s sebou vodit jeho podobně starého syna. Chtěl totiž, aby měl Faramis kontakt s vrstevníky. Upíři nechávali Faramise postupně dospívat, chtěli, aby se potom mohl zařadit do lidské společnosti a být pro ně dokonalý. Co ale nečekali, že jej kamarád začne pravidelně brát mezi lidi a ukazovat mu život běžného mladého člověka. Ukazoval mu hlavně zábavu. Takto Faramis našel lásku v divadle a tanci. Tuze se mu to líbilo a s upířím povolením se chodil tomuto umění učit. Jeho kamarád se pokusil zajít dál. Přemluvil ho, aby získal upíří krev. Pro Faramise to bylo vyvedení z jeho běžného života, něco nového, proto to chtěl zkusit. Jednou se mu to opravdu povedlo a s jeho kamarádem to ochutnali. To byl i jeho první sexuální zážitek. Až potom mu totiž vysvětlil, že to pro lidi funguje jako droga. I tak se Faramisovi tento stav velice oblíbil a stal největší možnou odměnou, kterou od upírů může dostat.

Jakmile se ale dozvěděli, co udělal, rozhodli se ho potrestat. Chtěli za trest jeho krev. Problém byl, že když uznali, že už mu vzali dost, kousance nepřestaly krvácet. Kvůli poruše srážlivosti krve Faramis skoro úplně vykrvácel, jen díky upířím zásobám přežil. To ho vylekalo natolik, že od upírů utekl. Již je nepotřeboval. Začal žít nový život jako herec v divadle, v obou městech. Přestavení pro upíry je pro něj pokaždé neslýchanou ctí. Díky svým rolím si, a hlavně díky jeho bývalému učiteli si však stále uvědomuje pomíjivost života, o kterou nechce případnou proměnou přijít.